3. 4. 2011

V minulém čísle Rodiny a školy byla položena v rubrice Pro a proti otázka, zda jsou učitelé lepší než učitelky, prostřednictvím níž bylo převedeno obdobné téma k diskuzi z oblasti zdravotnictví do školství. Většina uveřejněných odpovědí pocházejících z řad rodičů a učitelů vyjadřovala, že kvalita učitelské práce s pohlavím nesouvisí. K tomuto názoru se zcela přikláním. Během své téměř dvacetileté učitelské praxe jsem poznal na nejrůznějších typech škol desítky učitelů – mužů i žen – a v žádném případě bych si nedovolit tvrdit, že učitelé jednoho pohlaví jsou lepší než učitelé pohlaví druhého.

Samozřejmě by bylo možné vytýkat některým učitelkám, že věnují svůj čas rodině a domácnosti na úkor příprav na další výuku, a tvrdit, že tím jejich pracovní výkon klesá či je trvale nízký. V podobném duchu se vlastně nesl výrok předsedy lékařské komory. Na druhé straně by bylo také možné odsoudit muže-učitele, kteří taktéž „šidí“ své přípravy tím, že se věnují ještě další výdělečné činnosti. Tím se ale nedotýkáme osobních pedagogických schopností závislých na pohlaví učitele, ale podmínek, jež jim naše společnost k jejich práci poskytuje.

Vraťme se ale k původní otázce. Úloha učitelů bez ohledu na jejich pohlaví spočívá ve výchově a vzdělávání. Občas bývá v kritickém tónu poukazováno, že výchova je doménou rodičů, potažmo rodiny a učitelům přísluší vzdělávání. Jenže dobří učitelé, kterým na svých žácích a studentech záleželo, vždy dbali i o výchovu. Navíc současná škola musí suplovat ve výchovném působení leckterou nefunkční rodinu, jejichž počet narůstá. Učitelé i učitelky tak přebírají na svá bedra úkoly, které dříve příslušely výhradně rodičům. Proto lze položenou otázku pozměnit a ptát se: „Jsou lepší otcové než matky?“

Takto formulovaná otázka sice vyznívá poněkud nesmyslně, ale současně upozorňuje na důležitost obou – otců i matek, na jejich do jisté míry nezastupitelnou roli při výchově potomků, což je možné vztáhnout i na učitele a jejich vyvážené zastoupení podle pohlaví. Nechci tím však rovnou podsouvat myšlenku, že při stávající míře feminizace školství je každý muž-učitel již z tohoto titulu přínosnější než žena-učitelka, neboť coby rodič bych dokonce uvítal, kdyby i někteří muži-učitelé resort školství opustili. Kvalita učitele skutečně není dána pohlavím, ale pedagogickými schopnostmi. Jenže pedagogické talenty naše vysoké školy poskytující učitelskou kvalifikaci vůbec nevyhledávají. (Výraz talentové přijímací zkoušky na pedagogických fakultách je zavádějící a s pedagogickým talentem nijak nesouvisí. Nebo snad plavecký či běžecký výkon prozrazuje učitelské kvality kandidáta učitelství pro 1. stupeň základní školy?)

Vedle katastrofálního nedostatku mužů-učitelů se odhaluje ještě druhý problém – nezájem o pedagogické talenty ve školství. Obojí spolu velmi souvisí. Vzdělávání spadá do sféry, která je téměř zcela v režii státu, a vyžaduje proto loajalitu, poslušnost, což obzvláště v době socialismu bylo silně patrné a prostupovalo celou vzdělávací soustavou. Druhým znakem vzdělávání je píle, avšak nikoli píle vedoucí k rozvoji vlastní osobnosti, nýbrž píle zajišťující v prvé řadě plnění formálních úkolů. A právě tato kombinace poslušnosti a píle zaujímala dominantní pozici v tradiční výchově dívek. Připojíme-li ještě obecný názor, že školní, institucionální péče je pokračováním mateřské péče, pak není divu, že se muži, byť i obdarovaní pedagogickým talentem, vesměs vyhýbali a vyhýbají již pouhému pomyšlení na školu coby potencionální místo své profesní seberealizace.

Muži, ale zajisté i ženy, potřebují k tomu, aby mohli spokojeně a dobře vykonávat učitelskou profesi, dostatek svobody, což zatím plně zajištěno není. Bez dostatečné svobody nemohou plně realizovat své tvůrčí pedagogické představy, neboť pedagogicky talentovaná osobnost je tvůrčí. Neposkytuje-li navíc školství mužům příležitost kariérního růstu jako v jiných profesích, mělo by být vytvořen prostor k jejich osobnímu růstu. Jenže ministerstvo jako reprezentant byrokracie svými předpisy spíše tlačí na poslušnost a píli, přestože např. začátkem března proběhla v prostorách ministerstva konference Muži do škol!, kterou přišel pozdravit osobně ministr Liška. (Hlavním organizátorem konference bylo občanské sdružení Liga otevřených mužů.)

Feminizace školství jde ruku v ruce s úpadkem otcovství. Postavení muže ve výchově značně utrpělo, což se neblaze projevuje na posledních generacích, které i přes nesmírné materiální zabezpečení hledají ukotvení, bezpečí a štěstí. Otcové byli ti, kdo tradičně dbali na pravidla, na výchovu k respektování hranic v mezilidských vztazích, na pěstování úcty. Jenže společensko ekonomický pokrok způsobil, že otcové se ve velkém vytratili a zanechali po sobě propast v duších. A nedostatek učitelů-mužů toto psychické trauma ještě posiluje.

Současně pocit svobody, který přinesl pokrok, vypěstoval odpor k závazkům. A rodičovství je závazek. Svoboda rodí nové touhy a odmítá stereotyp. A péče o děti je mnohdy stereotypní. Svoboda je volba a s ní se pojící zodpovědnost, která se podobá závazku. A výchova je zodpovědnost. Ale též péče o zachování podmínek k dalšímu životu se pojí se zodpovědností. Bohužel zodpovědnosti, zvládání stereotypu a dodržování závazků je třeba se učit a to bez součinnosti mužů a žen rovným dílem není reálné.

Před společností stojí velká výzva – řešit otcovství a zastoupení mužů-učitelů ve školách. Leccos se sice již děje, ale přesto stojíme na začátku. Děti však potřebují ke svému zdravému psychickému zrání zažívat a poznávat mužský svět ihned, bez otálení. Ohlédneme-li se kolem, objevíme, že muži s pedagogickým talentem nejsou velkou vzácností, jen oblast školství je příliš neláká. Ozdravění škol mužským pedagogickým elementem spočívá v motivaci mužů k práci s dětmi a mládeží, práci, která poskytuje svojí smysluplností a dlouhodobým efektem, ale také živelnou pestrostí radost a uspokojení. Hodně může pomoci ministerstvo, vytvoří-li vhodné podmínky. Jen si nejsem jistý, jestli jde ministerským činitelům skutečně o věc, nebo jen o formální, nijak nezávazné projevení aktivity.