9. 4. 2011

Není téměř dne, kdy by ve škole nevznikla potřeba nahradit nepřítomného učitele ve výuce některým z kolegů. A ačkoliv se to tak na první pohled vůbec nejeví, představují pro žáky právě suplované hodiny chvíle, během nichž si učitelé před nimi nalévají čistého vína a vystupují sami za sebe. Na řádnou vyučovací hodinu můžeme nahlížet jako na hru řízenou jistými pravidly, při níž si především učitelé nasazují rolovou masku. Suplované hodiny stojící mimo rámec hry – „hry na vážnou školu“ – dávají prostor k oddychu a odložení pracovní masky, čímž se žákům naskýtá úžasná příležitost k porovnání učitelovy tváře bez masky a tváře s ní.

Nejčastěji nabývá suplovaná výuka podobu volné hodiny, jejíž zadání se nese ve známém duchu: „Dělejte si svoji práci, určitě máte nějaké úkoly z jiných předmětů.“ Takový pokyn se žákům vesměs zamlouvá. (Samozřejmě úplné odpadnutí hodiny by přineslo podstatně více potěšení.) Avšak v nitru žákovské duše, skrytě před zraky všech okolo, probíhá proces zcela opačného ladění, proces bolestný: nepojmenovaný prožitek nezájmu a odmítnutí člověkem, který teď v tuto chvíli zde má být pro mě, aby mě rozvíjel, aby mi byl vzorem. Možná působí tato slova podivně či přehnaně, ale jsem přesvědčen o tom, že se dotýkají samotné podstaty učitelského povolání a poslání.

Chtě nechtě bychom asi měli uznat, že mezi žákem a učitelem existuje hluboký neuvědomovaný vztah tvořící doplněk obdobného vztahu lidského mláděte k dospělým členům rodiny. Tím, že společnost děti školou povinné rodinám denně na vymezený čas odebírá, přesouvá na učitele část úkolu, který přirozeně náleží rodičům a dalším příbuzným. Obdobnou péči a zájem, kterou dítě nevědomky vyžaduje od dospělých v rodině, očekává i od učitelů. Zůstává-li tato potřeba neuspokojena, dítě strádá. Naštěstí potkává dítě během školní docházky větší množství učitelů, díky čemuž je učitelská zodpovědnost rozptýlena, a také pravděpodobnost, že dítě objeví osobnost hodnu následování roste.

Jak potvrzují i mé zkušenosti, žáci své učitele bedlivě prověřují a hodnotí. A suplovaná hodina je v tomto ohledu mimořádnou příležitostí, která však nevyžaduje od žáků sebemenší aktivitu a probíhá zcela mimo jejich soustředění. Zamysleme se na tím, co vlastně žákům svým postojem vyjadřuje suplující učitel, když poskytne program volné hodiny. Že jim zrovna nemá co sdělit? Že má důležitější práci než se zaobírat jimi? Že ho v podstatě nezajímají? Že za tuto suplovanou hodinu nedostane řádně zaplaceno? Že to teď právě není jeho hodina, tak nevidí důvod, proč se s nimi o něco snažit? Že by také šel raději domů, ale nemůže? Anebo že jim chce dopřát chvíli volného času?

Samozřejmě není důležité zabývat se důvody, jež určují volný charakter suplované hodiny. Pouze chci upozornit na to, že výše uvedený ilustrativní výrok („Dělejte si svoji práci, určitě máte nějaké úkoly z jiných předmětů.“) lze interpretovat několikero   způsoby a že klíč k interpretaci je ukryt pod rolovou maskou učitele. Když si představíme, kolik suplovaných hodin tohoto typu žák během své školní docházky zažije, pak můžeme dojít v některých případech až ke schizofrennímu obrazu, který výraznou měrou provází dítě jeho vzděláváním. Při tom si můžeme klást otázku, zdali nedůvěra k učitelům a ke škole obecně nemá u dítěte jinak svojí přirozeností důvěřivého také jednu z příčin právě zde.

Poslání školy spočívá v prvé řadě ve smysluplném zaměstnání dětí, a ty v žádném případě nejsou tak hloupé, aby nepřítomnost smysluplnosti nepoznaly. A tak jako jsou schopny v lásce k rodičům plnit jejich nejrůznější přání, tak plní i zadání svých učitelů. Jestliže však pocítí z jejich strany projev nezájmu, ztrácejí ve svém vzdělávání pevnou půdu pod nohama a ve výsledku školu začnou nenávidět. A hrozí, že svou nenávist obrátí vůči celému světu dospělých. Moderní dítě je zavaleno hmotnými předměty, což platí i pro jeho vzdělávání. Ale jsem přesvědčen o tom, že by zaměnilo všechny technické a jiné vymoženosti za břidlicovou tabulku, jen aby mělo učitele se srdcem na dlani, který dává smysl každé minutě setkání se svými žáky.

Každý z nás dospělých si může vybavit a vyhodnotit, co mu zbylo ze stovek a stovek hodin strávených ve školních lavicích, a na základě toho upřímně vyjádřit, co by přál dětem v roli žáků. Myslím, že výsledná přání se budou shodovat v důrazu na kvalitu učitele. Jejím základem je opravdovost, odložení rolové masky, neboť potřeba hrát roli je zavádějící. Vždyť všichni jsme jedineční a prostřednictvím vlastní jedinečnosti umožňujeme dětem plně zažívat tu jejich, která je stejně cenná jako naše. Jen zatím potřebuje náš doprovod, takový, jaký se např. podařilo vystihnout Oldřichu Kulhánkovi v návrhu rubové strany dvousetkoruny. Navíc si zde můžeme plně uvědomit, jak veliká zodpovědnost je vkládána do rukou učitelů a jak je vlastně profese učitele výjimečná.

Poznámky:

Na první pohled nevýznamná záležitost, ale odhalující něco velmi podstatného. Nezískává dítě potvrzení toho, co „ví“, a totiž, že škola je kašpařina? Odpovědět si může každý sám.